Na konci září jsme si jako pověstnou třešničku na dortu užili tradiční podzimní svatováclavský zájezd. Kolikrát si říkáme, že by bylo dobré znovu navštívit místa z let dávno minulých, kde se nám líbilo. Ale u nás je ještě tolik pěkných míst, kde někteří z nás ještě nebyli, takže volba byla jasná. Jednou z námi nepoznaných oblastí byla Třebíč a její okolí. Hlad po výletech v Česku a po ubytování byl v tomto nejistém období velký. V obci Budíkovice u Třebíče jsme sehnali penzion s hospůdkou s nevšedním názvem U Lenina. A opravdu byl všude, od plakátů, obrazů a knih v prostoru hospůdky až po venkovní bustu v nadživotní velikosti. Ale pojďme pěkně od začátku. Naší tradicí je poznání míst už cestou do místa ubytování včetně nezbytné vycházky po okolí. První zastávka byla v obci Doupě, odkud jsme pěšky vyrazili na hrad Roštejn poblíž města Telč. Při cestě jsme viděli nedaleký nejvyšší vrch Českomoravské vrchoviny Javořici s nadmořskou výškou 837 metrů. Pozdně gotický hrad Roštejn, původně německy Rosenstein byl postaven v první polovině 14. století. Dominantou hradu je sedmiboká věž, ze které jsou nádherné výhledy do okolí, o nichž jsme se přesvědčili za krásného a slunečného počasí. Na zpáteční cestě do obce Doupě jsme si udělali krátkou zastávku v malebné vesničce Třeštice. Na upravené návsi s opraveným kostelem, dřevěnou zvoničkou, rybníčkem, lavičkami pod přístřeškem a dřevěnou sochou legendární vejtřasky nám svačinka opravdu chutnala. Další zastávkou bylo městečko Třešť, kde se roku 1925 narodil představitel pana Tau, herec Otto Šimánek. Jeho dřevěná socha stojí u kostela sv. Kateřiny Sienské. Místní renesanční zámek ze 16. století je v rekonstrukci, proto jsme si ho prohlédli jen zvenčí. Ve městě se ještě nachází muzeum Vysočiny a expozice místního betlémářství. Ale to už jsme přejížděli do Budíkovic, abychom se ubytovali v penzionu U Lenina a stihli večerní schůzku o turistických plánech na druhý den. Mapa trasy
Byl to pěší výlet do Třebíče a jeho okolí. V tomto historického městě se nachází největší židovský hřbitov u nás. Byl založen v 15. století, má rozlohu 11 tisíc metrů čtverečních a nachází se zde kolem tří tisíc náhrobků. Většina z nich hodně starých, ale jsou zde i stále udržované náhrobky. Ze hřbitova jsme prošli křivolakými uličkami a schodišti židovské čtvrti k baroknímu zámku ze 16. století, který byl původně benediktínským klášterem. K zámku přiléhá bazilika sv. Prokopa. Je krásně zdobená a její vynikající akustiku jsme měli možnost poznat při varhanní hudbě právě probíhající mše. Výše uvedené objekty jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Další naše kroky nás dovedly k nově opravenému větrnému mlýnu. Zajímavostí je, že se v něm nemlelo obilí na mouku, ale dřevěná kůra na tříslo, které se používalo ke zpracování kůže na useň. V současné době mlýn slouží jako muzeum, kde je ve třech patrech expozice, jak se žilo ve mlýně v minulosti. Jednou za měsíc se pro návštěvníky kolo větrného mlýna roztočí. Od mlýna jsme pokračovali na další zajímavý objekt. Tím byl nedávno zrekonstruovaný vodojem na Strážné hoře, upravený jako 25 metrů vysoká rozhledna, na jejíž vyhlídkovou plošinu se dostanete po 104 schodech. V mezipatrech je expozice o pitné vodě včetně video projekce. Výhledy jsou jedinečné. Městečko jako na dlani a ty panoramata! Pod rozhlednou také stojí kaple sv. Jana Nepomuckého. Na zpáteční cestě jsme prošli Karlovo náměstí, jedno z největších náměstí u nás. Po obědě v restauraci Třebíčanka jsme navštívili další části židovské čtvrti a v útulných cukrárnách jsme se u sladkých dobrot a kávičky posilnili na zpáteční pěší cestu do Budíkovic. Večer jsme u pivečka a burčáku zhodnotili celý den. Mapa trasy
Další den jsme po snídani nasedli do aut a jeli k přehradě Dalešice. Z nejvyšší sypané hráze v ČR je výhled do údolí řeky Jihlavy a na chladící věže nedaleké jaderné elektrárny Dukovany. Vodní plocha přehrady se vzdouvá do vzdálenosti 22 km. Ale to nebyl jediný cíl naší cesty. Tím byl také Dalešický pivovar. Když napovím replikou: "Když na komín, tak na komín!", jistě si každý z Vás vybaví scénu ze známé komedie Postřižiny se sládkem Francinem, jeho krásnou manželkou Maryškou a rozeřvaným Pepinem, která se zde natáčela. 13-ti stupňový Májový ležák zde vaří i dnes. Posilněni lahodným mokem jsme došli do vesničky Stropešín, odkud jsme si udělali krátkou zacházku na vyhlídku na vodní nádrž. Při cestě do Hartvíkovic nás skrápěly kapky deště, tak jsme se těšili pod střechu a na něco k snědku do místní hospody. Jaké však bylo překvapení, že už je několik let zavřená. Náhradní program byla skalní Wilsonova vyhlídka. Jak jinak, než zase na vodu. Výhledy byly jedinečné a hlavně dobře zabezpečené zábradlím. Další plán byl zpáteční cestu k autům plout lodí, ale lodní doprava byla ten den zrušena. Zpět k autům do Kramolína jsme jeli autobusem a udělali jsme dobře, protože cestou začalo lejt jako z konve. Mapa trasy
Poslední den ráno jsme se sbalili, rozloučili s Leninem a odjeli do městečka Brtnice u Jihlavy. Historické městečko jsme si prohlédli v davu lidí (právě tam probíhaly Svatováclavské slavnosti). Začali jsme kostelem sv. Jakuba s bohatou výzdobou a právě probíhající mší. Přes Paulánský klášter, který dříve sloužil mnichům řádu sv. Františka jsme vystoupali na věž kostela blahoslavené Juliány Collalto, abychom se rozhlédli po kraji. Prohlídku města jsme zakončili u renesančního zámku, který by potřeboval značnou finanční podporu na obnovu. Pokračovali jsme auty do Větrného Jeníkova, kde jsme nejdříve zašli do místní restaurace na dobrý oběd. Posilněni jsme se vydali kolem městečka na okruh asi 12 km dlouhý nebo krátký (jak pro koho). První zastávkou byl z části roubený Dolní mlýn s rybníčkem, u něhož se nacházely sochy, které vytvořil majitel mlýna umělecký kovář pan Habermann. Použil k tomu dodnes plně funkční vodní kolo a původní strojní zařízení. Vedle mlýna jsme navštívili židovský hřbitov, založený v 17. století. Kolem Trojanského rybníka a chatové oblasti jsme přes lesy nelesy (kůrovec bohužel škodí i zde ve velkém) došli na začátek včelí stezky a z informačních panelů jsme se dozvěděli zajímavosti ze života včel, které nám dávají sladký med. Sladký byl i závěr našeho zájezdu. Dali jsme si ve Větrném Jeníkově výborné palačinky. Nejmladší účastník Toník Toman pronesl závěrečnou řeč a zhodnocení akce. Krátce, srozumitelně na všechny dotazy odpověděl: "jo, dobrý". Proto lze zájezd považovat jako úspěšný. Už se těšíme na podzim roku 2022. A kam pojedeme? Určitě zase někam, kde to ještě neznáme a těch míst je v Česku ještě dost. Mapa trasy